Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939 XII n

Jan Benda

Problémy vzájemného soužití uprchlíků a starousedlíků-stížnosti, pokračování

Informace pronikly do bulvárního tisku, který kritizoval, že podporu měli dostávat ve větší míře uprchlíci německé národnosti, kdežto čeští uprchlíci měli být kráceni. Úřední šetření prokázalo, že podezření se nezakládalo na pravdě. Mnozí obyvatelé kritizovali uprchlíky za zahálku a zneužívání peněžitých podpor. Poměrně radikální hlasy se objevily na Roudnicku. Volaly po soustředění lenivých utečenců v táborech s nucenou pracovní povinností.

Úřady si stěžovaly na časté zapření či zapírání poskytnuté pomoci ze strany uprchlíků. Někteří schválně ztratili či zničili svůj podpůrný list. Po „ztrátě“ se přestěhovali do jiného okresu a tvrdili, že žádný podpůrný list neměli a bez problémů obdrželi nový. Nikdo nezjišťoval, jestli již předtím nějaký nevlastnili. Vyskytovaly se i rodiny, které měly více podpůrných listů, znějících na jednotlivé členy rodiny, a tak získávaly neoprávněně několikanásobné podpory od dobrovolných sociálních organizací. Chyběl totiž celkový přehled o vydaných podporách. Proto došlo ke změně, kdy se do podpůrného listu uvádělo, kde se zdržují ostatní členové rodiny.

Jiný případ se týkal skupiny uprchlíků z Prahy, kteří dostali dary od Obce baráčníků v Braníku či Čsl. obce sokolské v Tyršově domě, ale nedali si je zapsat do podpůrných listů. Na základě přijatého anonymu se věc vyšetřovala, ale trestní řízení nakonec neproběhlo, neboť vydané podpory se zanesly do podpůrných listů dodatečně. Skutečně tristní případ se stal v Moravské Ostravě, kdy několik lidí využilo chybějícího datování stravenek a během štědrovečerní večeře, kterou připravili vítkovické jídelny, si vyzvedlo menu několikrát a na mnohé nešťastníky pak vánoční jídlo vůbec nezbylo.

Pracovní zařazení uprchlíků se stalo komplikovaným problémem. Ukazovalo se, že někteří si ani práci nehledali, či dokonce nabídnutou práci odmítali. S tím si tak musely poradit některé nově vydávané předpisy. Někteří lidé odříkali zaměstnání údajně i s poukazem na vyšší předchozí příjmy v okupovaném území. „Nestojí o zaměstnání, při kterém by si vydělali podstatně méně než dříve; stále poukazují na to, že přece se na ně sbírá a že státní správa má pro ně k dispozici velké sumy; hledíce na svou situaci nevidí na tom nic nepřístojného, že zamlčují, že jsou majetní…“

Rezervoár pracovní síly poskytovalo zemědělství, které dlouhodobě trpělo nedostatkem pracovníků. K jejímu doplnění sloužily výzvy k uprchlíkům, aby zaměstnání v této sféře přijímali. Proklamace se ukazovaly jako neúčinné a lidé práci v zemědělství dál odmítali. „Je nutné působit nejen na nezaměstnané z řad uprchlíků, ale i na ostatní, aby práci v zemědělství přijímali … poměry vyžadují, aby každý přijal jakoukoli práci. Poukazování na nízké mzdy není důvodem k odmítání práce, vláda chce zlepšit postavení lidí zde, zemědělství trpí nedostatkem pracovních sil.“Snaha ovšem narážela na překážku, že nezemědělci nechtěli nezapracované síly. Na Roudnicku byl sondážemi v obcích zjištěn nepříliš vstřícný postoj k uprchlíkům ze strany tamějších zemědělců. Na druhou stranu lidé se zemědělským pracím mnohdy vyhýbali nejen kvůli nízkým mzdám, ale také že vstupem do dočasného zaměstnání ztráceli nárok na uprchlickou podporu.

Dokonce v táboře ve Svatobořicích u Kyjova nechtěl nikdo pomoci převézt brambory, které se získaly ve sbírce Národní pomoci. „Někteří z uprchlíků české i německé národnosti, ubytovaní v hromadných ubikacích odpírají vykonávat přikázané jim práce (práce na silničních banketech, lomech apod.) nebo zřejmě v práci zahálejí,“ konstatovala zpráva okresního úřadu v Uherském Brodě. Pracovní morálku podrývali i samotní utečenci. „V důsledku působení morálně závadných složek se mezi uprchlíky množí řady těch, jež si říkají, že je jejich jedinou snahou, aby se stát musil o ně co nejdéle starati.“

V ubikaci Červený Hrádek u Kolína narušila „nechuť pracovat“ i dobrý vztah s místními občany. „V nynější době však nemá již obyvatelstvo obce s nimi takový soucit, protože žádný z uprchlíků nechce pracovati, vymlouvá se, že takové práci v hospodářství nerozumí. Taktéž v táboře uprchlíků nalézá se několik štváčů, kteří čeleď zrazují od práce různými poznámkami a vtipy. Tito rebelanti nadávají též na agrárníky, neboť oni jsou vinni jejich neštěstím, protože zaprodali republiku Něm- cům.“

Na druhou stranu se objevovaly stížnosti samotných uprchlíků na nedostatečnou pomoc. Souvisely s tím, že ve větších městech byli v hledáčku nejen státních, ale i soukromých podpůrných organizací, díky čemuž mohli získat i nějaké výhody. Přemístění do venkovských okresů považovali někteří za křivdu a posílali žádosti o doplnění příspěvků na různé korporace. Ústav pro péči o uprchlíky žádal všechny organizace, aby „subvence nad rámec“ poskytovaly pouze po individuálním vyšetření každého případu. Ovšem i mezi „lidmi bez domova“ se vyskytli jedinci vybíraví a stále nespokojení, přestože dostávali vše, co jim náleželo. Za porušování kázně a řádu ubikace měl utečence čekat trest. Pokud se nechovali, jak se vyžadovalo, mohli být např. dle § 38 kráceni v jídle nebo se jim zarazily vycházky. V případě dalších porušování měla být osoba přemístěna do jiné hromadné ubytovny či do své domovské obce na území republiky.

Díky pomoci někde vyvolávali i závist starousedlíků, neboť měli lepší oblečení či potraviny. Záznamy se dochovaly především z chudších krajů, kde příchod bohatších utečenců „rozčeřil klidné hladiny stávajícího soužití“. Z okresu Chotěboř přišel anonymní dopis požadující nápravu u dětí německých uprchlíků z Dobkova, neboť měly svým krásným oblečením „pohoršovat“ ve škole v Počátkách. Zatímco tamější děti „chodily v dřevákách“. Na svačinu si nosily mazaný chléb, zatímco místní děti měly být často bez jídla. „Nosily si také krásná jablka, která teprve místní děti neměly.“ Jedna uprchlice si dokonce kupovala cukroví a další mlsky! Vysvětlující dopis okresního úřadu uváděl, že uprchlíci byli upozorněni, aby se svým chováním přizpůsobili okolí, aby nedocházelo k nepříjemnostem.

Autor anonymu kritizoval i pořádání sbírek, protože podle něj utečenci mohli klidně pracovat. Navíc situace samotných starousedlíků neměla být nijak růžová. Názor svědčil o naprosté neznalosti situace, neboť možnosti zaměstnání byly omezené. „A na ty uprchlíky máme dělat sbírky! Zdá se nám, že jsme až příliš ubrečeni nad jejich osudem Z radia člověk neslyší nic, než výzvy na dary, všechny korporace a spolky samá sbírka apod. Domníváme se, že většina těchto lidí jsou dělníci a mají ruce k práci. Vy jste páni a my stěny, máte se dobře, tak jim dejte sami. My jsme tu sami bídně živi a máme ještě dávat na uprchlíky, kteří nám tu šli brát práci. Takže ta žebrota už každého rozčiluje.“ Podobně na Mladoboleslavsku místní občané nevražili na jabkenický tábor dislokovaný v osadě Dědictví Bedřicha Smetany. „Zejména nižší vrstvy posuzují věc z toho stanoviska, že vlastně jde o nezaměstnané, o něž je skvěle postaráno. Z těchto řečí, jichž je dosti, čiší závist.“ Dělník z vesnice si přímo stěžoval okresnímu hejtmanovi slovy: „Já vydělám denně 15 Kč, musím z toho platit byt a živit pětičlennou rodinu. Kdybych byl v táboře, bydlel bych zdarma a dostal zaopatření v hodnotě 40 Kč.“ Obyvatele popouzely i stesky utečenců na nedostatečnou pomoc, zvláště když slýchávaly neustálé rozhlasové výzvy ke štědrosti. Na vině bylo liknavé přerozdělování vybraných částek na konkrétní projekty. Při delším soužití starousedlíky dráždilo zejména chování některých uprchlíků. Nejčastěji kritizovali zneužívání či zapření poskytnuté pomoci či odmítání nabídnuté práce. Velkou roli hrála závist kvůli lepšímu zaopatření a skutečnost, že řada „lidí bez domova“ nepracovala. Někteří neměli pochopení pro potíže, jež je tu čekaly, a žádali nemožnosti, jiní byli za pomoc vděční.

Majetek a odškodnění

První povinné hlášení uprchlíků přineslo řadu informací. Část vyzískaných údajů posloužila k odhadu jejich majetkových poměrů. S výsledky pracovala jak Národní banka, tak Zemské úřady v Praze a Brně. Vyplynulo z nich, že střední vrstva, která mezi státními zaměstnanci převažovala, byla mezi uprchlíky zastoupena slabě. Naopak značnou část reprezentovala skupina zámožných osob. „Lze to vyjádřit schematicky tak, že utíkali lidé, kteří neměli nic nebo kteří měli mnoho a byli české národnosti nebo židovského původu.“

Soupis majetku se provedl prakticky dvakrát, první v rámci evidence uprchlíků, druhý pak při přihláškách škod podle vládních nařízení č. 93/1940 a č. 302/1940. Na jejich základě se měly proplácet zálohy na náhrady škod (v něm už byli zahrnuti i veřejní zaměstnanci). Při první evidenci se v novinách objevovaly různé výzvy: „Policejní prezident pražský vydal výzvu ke všem osobám a korporacím, které bydlí nebo mají sídlo v obvodu Velké Prahy, aby do týdne předložili soupis škod způsobených jim v důsledku obsazení území cizí mocí nebo v důsledku politických událostí po 10. září (1938 – pozn. J. B.). Nutno přihlásit škody na životě a zdraví, dále škody na movitém a nemovitém majetku, či jiné škody (penzijní nároky, zrušení služebního poměru apod.). Tyto přihlášky nutno učinit pro každé obsazené území zvlášť. Soupis škod nutno učinit na úředních tiskopisech, které možno zakoupiti za 10 hal. u okresních policejních komisařství.“

Podle prvního soupisu zanechala asi ¼ rodin svůj majetek v odstoupeném území, který byl oceněn na 2 903 195 525 K (protektorátní měny).Jednalo se většinou o vlastnictví rodin méně zámožných, neboť případy velkých opuštěných majetků byly evidovány spíše ojediněle. Asi u jedné třetiny uprchlíků znamenaly tyto skutečnosti: nutnost ucházet se po příchodu na zbylé území státu o podporu, nezbytnost vyhledat si zaměstnání, nebo naprosté ochuzení. Zbylé dvě třetiny běženců vlastnily ještě nějaký majetek, takže se nemusely obracet na úřady ohledně pomoci. Data prvního soupisu majetku udávají, že uprchlíci české národnosti zanechali v odstoupeném území vlastnictví v hodnotě 2,6 miliardy (při 3147 usedlostech o 142 200 ha). V německém záboru opustili 204 usedlostí o cca 22 000 ha v hodnotě 568 mil. Kč. V území okupovaném Polskem zůstal zemědělský majetek v ceně asi 23 milionů Kč. Největší ztráty ohlásili židé. V pohraničí zanechali vlastnictví ve výši 979 115 676 Kč, z čehož připadalo na jednu rodinu přibližně 3 797 648 Kč, tj. několikanásobek majetku českých rodin. Opuštění domovů pro ně znamenalo ve větší míře ekonomickou deklasifikaci a sociální sestup. Celkové jmění utečenců české národnosti činilo 1 830 690 282 Kč (na 1 rodinu připadalo 108 200 Kč). Osoby německé národnosti vyčíslily opuštěné majetky v pohraničí výší 93 389 567 Kč (89 453 Kč na 1 rodinu). Jen 9 procent všech uprchlíků si přivezlo s sebou nějaký majetek, které v polovině všech případů tvořil kapitál tvořený peněžní hotovostí či nářadím nebo různým zařízením.

Jak bylo již uvedeno, uprchlíci odhadli své škody do konce roku 1943 na téměř tři miliardy, úřady dospěly k číslu přes miliardu. Jen v německém pohraničí dosáhly sumy 295 926 710 K. Na podkladě soupisu, který doprovázelo vždy vyšetřování a důkazní řízení, došlo od 30. dubna 1941 k vyplácení odškodňovacích záloh do maximální výše 20 000 K, a to především pro sociálně potřebné. Veřejným zaměstnancům se vyplácelo průměrně kolem tří tisíc na jeden případ a u ostatních přestěhovalců to bylo téměř sedm tisíc. Plná úhrada uznaných škod nikdy neproběhla, ač bylo příslušné vládní nařízení v roce 1942 projednáno. Na přestěhování majetku byly od října 1939 poskytovány zápůjčky nemajetným uprchlíkům.

Přestože plná náhrada způsobené majetkové újmy nikdy neproběhla, čeští uprchlíci byli de facto (co se nemovitého majetku a v mnoha případech i části movitého týče), odškodněni návratem do původních domovů po skončení války. Ti, co emigrovali (patřili k antifašistům), to měli s rekompenzací složitější. Peripetie německé správy židovského majetku ve válečném období přinesla mnohá úskalí pro jeho restituci již v poválečném tříletí. Definitivně bylo jeho navrácení vyřešeno až v době nedávné.

Závěr a shrnutí

Migrace obyvatelstva z pohraničí obývaného v převážné většině německy mluvícím obyvatelstvem probíhala ve třech vlnách. První případy přemísťování nastaly po květnové mobilizaci 20. května 1938. Dotýkaly se především židů, kteří opouštěli domovy pod tlakem projevů antisemitismu (štvavým článkům, bojkotu obchodů, vyhrožování). Po Hitlerově projevu na stranickém sjezdu v Norimberku 12. září 1938 a následnému pokusu henleinovců o puč se proud uprchlíků rozšířil ještě o německé antifašisty a Čechy, kteří v tzv. třetí vlně po obsazení příhraničí Německem drtivě převažovali. V těšínském případě docházelo k migraci především až po připojení území k Polské republice. Každá z migračních vln tak měla svoji strukturu a specifické podmínky, za kterých probíhala. Neklidná situace v pohraničním území přiměla k odchodu obyvatelstvo všech zaměstnaneckých kategorií. Statistiky uprchlického obyvatelstva jasně ukazují velké zastoupení dělníků a živnostníků, dokonce v malém počtu i zemědělců. Migrační vlny nelze redukovat pouze na utečence, nýbrž je nutné kalkulovat také se silnou skupinou aktivních státních zaměstnanců.

Důvody k opuštění domovů byly rozličné (konflikty, pronásledování, hospodářské či kulturní pohnutky). Nebylo neobvyklé, že uprchlíci uvedli několik z nich. Můžeme proto hovořit o tzv. „smíšených“ příčinách. Většina utekla tzv. „včas“, kdy je k útěku přiměly spíše obavy než skutečné obtíže. Nejvíce jich měli příslušníci svobodných povolání a dělníci, kteří často působili jako spolkoví funkcionáři (němečtí socialisté a komunisté). Prvenství v obavách si udržoval strach z politických obtíží, na druhém místě to byly obavy z hospodářských těžkostí. Mezi skutečně prokázanými těžkostmi převažovaly spíše hospodářské než politické potíže. Nejvíce utečenců opustilo odstoupená území z převážně negativních důvodů, tedy pro objektivní problémy nebo z obav, že jim teprve vzniknou. Z porovnání údajů vyplynulo, že u Čechů a židů se jednalo více o důvody hospodářské povahy, kdežto u Němců převažovaly pohnutky plynoucí z jejich politického antifašistického přesvědčení. Skutečné obtíže se na základě vyplněných dotazníků objevily nejčastěji u českých uprchlíků 30,91 % (Němci 28,9 %, židé 27,13 %). Obavy před těžkostmi uvedlo 70,7 % Němců-uprchlíků, 70,60 % židů-uprchlíků, ale jen 35,62 % Čechů. Pětina uprchlíků zmínila pozitivní, citové důvody.

Přestože většina uprchlíků opustila domovy spíš z obav než ze skutečných obtíží, Zimmermann považuje hranici mezi útěkem a vyhnáním jako „velmi plynulou“, neboť dobrovolně své příbytky neopouštěli. Předešlé údaje se týkají pouze utečenců, neboť zmapování okolností, za nichž odešli z pohraničí státní zaměstnanci, nebylo provedeno. Ti byli sice přeloženi do vnitrozemí, ale někteří z nich poslali svoje rodiny

„do bezpečí“ již před zahájením plánované evakuace pod tlakem obav, či konkrétního násilí. Přinejmenším obdobné vyjádření jako v případě uprchlíků by částečně pomohlo v argumentaci proti tezi „o pouhém stažení“ státních zaměstnanců do vnitrozemí.

Provedený rozbor konstatoval, že z území obsazeného Německem uteklo a bylo vyhnáno (dle formulace smíšené česko-německé komise historiků) do 1. července 1939 zaokrouhleně 171 000 uprchlíků, z území zabraného Polskem pak 19 500 utečenců. Státní správa přeložila 55 000 zaměstnanců z německého záboru a 3500 pracovníků z Těšínska. Z obou záborů bylo evakuováno zhruba 130 000 rodinných příslušníků státních zaměstnanců. Migrace z odstoupených území se tak dotýkala více než 370 000 lidí, přičemž drtivou většinu tvořili Češi – 340 000 osob. Pokud bychom vzali v úvahu odchod státních zaměstnanců ze Slovenska a Podkarpatské Rusi spolu s důsledky územních změn v letech 1938–1939, dá se předpokládat, že na „zbytkové“ území Čech a Moravy se přestěhovalo 450 000–500 000 obyvatel.

Otázka zbylého obyvatelstva je sporná. Výzkumy Josefa Bartoše ukázaly, že v celém okupovaném pohraničí zůstalo přinejmenším půl milionu Čechů. V německém záboru by se mělo jednat přibližně o 400 tisíc Čechů. Při zohlednění výše uvedené síly migračních vln se rámcově tyto cifry potvrzují. Vyvrací se tak publicistikou traktované závěry o tom, že všichni Češi uprchli. Evakuace a obsazování pohraničí se staly citlivými procesy u obou zúčastněných stran. Musela se proto stanovit závazná pravidla vyklizení území určených pro zábor. Etapová evakuace pochopitelně ovlivňovala časové možnosti pro odchod nejen vojáků ale i obyvatelstva.

Doba záboru pohraničí představovala pro Čechy, židy i německé antifašisty jedno z nejtěžších období během okupace. Násilí Sudetendeutsches Freikorps a ordnerů (někdy i dalších členů SdP) probíhalo v celém německém pohraničí. Vedle fyzického ubližování, ordneři (někdy i další členové SdP) nutili Čechy, německé antifašisty a židy k tělesné práci (čistění veřejných prostranství, ale i různé dehonestující činnosti) či pomáhali tzv. operačním skupinám při zatýkání odpůrců nacismu. Pozdější německý státní ministr pro Čechy a Moravu K. H. Frank vypověděl po válce, že právě zatýkáním „levicově orientovaných“ Čechů a židů a tím, že byly drancovány a ničeny české a židovské obchody, mělo být dosaženo „očištění“ území od těchto lidí.

Vedle tlaku na odchod do československého vnitrozemí ordneři místy uskutečňovali i přímé vyhánění Čechů a židů do republiky. V případě českých obyvatel jsou popsány především případy jednotlivců či rodin (přesné vyčíslení není možné provést). Někteří Češi byli ze svých domovů vyhoštěni pomocí vypovídacích výměrů s různou délkou odchodu (od hodin po dny). Týkalo se to především pracovníků národních jednot, vlasteneckých a tělovýchovných organizací, zemědělců, kteří nabyli majetek na základě pozemkové reformy, či obecně lidí, kteří se do pohraničí přistěhovali po vzniku republiky. Nedá se ale říci, že by všichni z vyhoštěných Čechů přišli do obsazeného území po konstituování československého státu. Vypovídání probíhalo jak z popudu ordnerů, tak obecních orgánů i pod dohledem gestapa, které k němu „mělo“ oprávnění. Československé úřady se snažily docílit návratu vyhoštěných osob a vůbec proti takovému jednání protestovaly. V některých případech se podařilo zrušit jen „doposud“ nerealizované vypovídací výměry. S tím omezením, že se to týkalo pouze těch vyrozumění, která vydali ordneři. Vyhošťování českých obyvatel proběhlo během druhé republiky ve větším měřítku v západních Čechách a na jižní Moravě, v jiných částech odstoupeného území se jednalo o jednotlivé případy. Kdybychom se měli pokusit určitým způsobem vyčíslit jeho rozsah, dá se předpokládat, že se pohyboval mezi 700–800 Čechy (pochopitelně není bráno v úvahu židovské obyvatelstvo a situace na Těšínsku). Situační relace naznačují, že nešlo o trend typický pro celou Říšskou župu Sudety. Na druhou stranu ho zaznamenaly častěji v území připojeném k župě Niederdonau. Jedná se pouze o údaje k údobí druhé republiky, neboť k vypovídání větších skupin českého obyvatelstva ze zabraného pohraničí docházelo i po její likvidaci v březnu 1939 (Hlučínsko, Liberecko). Vyhánění, vyhošťování, vůbec ztěžování existence židů v okupovaném území vedlo k rapidnímu snížení jejich počtu (až o 25 000). Někteří z nich prožili stresující chvíle v „zemi nikoho“, kdy se nemohli vrátit do svých domovů, ani nebyli vpuštěni do republiky. V říjnu 1938 tábořilo na demarkační čáře na 700 židů. Většina z nich byla později propuštěna do republiky. Řada německých komunistů a sociálních demokratů byla v průběhu obsazování zatčena a uvězněna.

Vedoucí sudetoněmecké složky v Říšské župě Sudety projevovaly vehementně tužbu spočívající ve snaze zbavit se vysídlením všech tam žijících Čechů. Ze zahraničně-politických důvodů nebyla realizace tohoto přání během druhé republiky možná. Po vzniku protektorátu se proti tomuto postupu stavěli nejen říšští nacisté, ale tato myšlenka také narážela na odpor okupačních protektorátních úřadů.

Proti české menšině nastoupil tlak na kulturní, hospodářské a politické úrovni nedlouho po zabrání území Německem. Češi se stávali národnostní menšinou, která neměla žádná národní práva. Ztížení existence a dřívějších životních podmínek spolu s pocity izolovanosti a úzkosti stály za odchodem dalších osob do druhé republiky a posléze do protektorátu. Na Těšínsku docházelo k masivnímu vyhošťování a vyhánění českého obyvatelstva. Z tamějšího území prchali také Němci a židé. Ke zklidnění situace došlo na jaře roku 1939.

Se spontánním pohybem obyvatelstva v takovém množství státní správa vůbec nepočítala. Překvapil ji. Oproti dřívější květnové vlně se v září jednalo o podstatně větší množství lidí, kteří navíc přišli často jen s holýma rukama, a byli tak odkázáni na veřejné zaopatření. Skrze několik nařízení se úřady pokoušely migraci bránit. Vydané předpisy se týkaly obyvatelstva všech národností z pohraničních okresů. Nebyly tedy zaměřeny proti neslovanským národnostem, jak tomu bylo později. Migrační překážky neplatily v případech ohrožení života. Možnost stěhování se připouštěla, avšak nejvýše do sousedních okresů. Praktická realizace těchto nařízení vypadala jinak. Uprchlíci přicházeli spontánně jen s pár věcmi i do jiných vnitrozemských okresů, masově i do hlavního města Prahy. Odpovídalo to situaci, která vládla na mnoha místech v pohraničí. Proto byli mnozí jednoznačně odkázáni na pomocné akce organizované okresními úřady a různými dobročinnými institucemi. Brzy se na ně uvolnily i státní prostředky. Ostatně podporu uprchlíkům považovaly státní orgány jednoznačně za přechodný jev do uklidnění situace. Stejného názoru byli i sami utečenci, kteří prohlašovali, že se chtějí vrátit do svých domovů po skončení řádění ordnerských tlup. Jiná situace nastala po přijetí podmínek mnichovské dohody československou vládou.

Během etapového odstupování území docházelo ke skutečně hromadnému přemisťování obyvatel českých zemí. Evakuovala se více než milionová armáda, vystěhovávali se státní zaměstnanci s rodinami a k nim se přidávala i část ostatního obyvatelstva. Zatímco imigraci armády a státních zaměstnanců se pochopitelně nebránilo. Překážky byly dále kladeny ostatnímu obyvatelstvu. Probíhalo také široké vracení uprchlíků z vnitrozemí do pohraničí. Tehdy vedle hospodářských a sociálních zřetelů, tedy možností zbytkového státu zajistit další existenci uprchlíkům už při tak velkém pohybu obyvatel, byl tento postoj vlády generála Syrového ovlivněn i vývojem mezinárodní situace a politickým rozhodnutím koaličních stran stojících v pozadí jednání kabinetu. Vládní zmocněnci se totiž účastnili berlínských jednání mezinárodního výboru, jehož úkolem bylo i stanovení plebiscitního území. Úřady tak chtěly zamezit útěku obyvatelstva ze sporných lokalit a případně neztratit další území. Lidé v odstupovaných krajích byli vyzýváni, aby se nestěhovali do republiky.

K uvažovanému plebiscitu se museli vracet všichni uprchlíci bezohledu na národnost. Nucený návrat nebyl zpočátku nijak národnostně vymezen, což se později změnilo. Podle původního předpokladu mělo ve vnitrozemí zůstat 0,5–1 % německých sociálních demokratů (o komunistech a židech nebylo původně ani zmínky), kteří by byli při navrácení do pohraničí ohroženi na životě, což by představovalo nejvýše 800 osob (podle počtu členů DSAP). Navíc se předpokládalo, že půjde o dočasný pobyt do doby odcestování do emigrace. Lze se domnívat, že cílem záměru bylo zabránit vzniku nové neloajální německé menšiny v republice, která by se mohla stát důvodem k novému vystoupení Německa, protože v Československu měli zůstat jen ti utečenci, kteří by se po návratu do původních domovů museli obávat o svůj život. Tedy ponejvíce ti, kteří se chovali státotvorně a u nichž se předpokládalo, že by nepůsobili v úloze trojského koně jako henleinovci. Ve vydaných nařízeních ohledně návratu obyvatel se proto objevila klauzule zamezující vracení uprchlíků, jejichž život by byl ohrožen.

Původní procentuální předpoklad se v realizaci nařízení mnohonásobně zvýšil. Stála za tím i aktivita stranických představitelů DSAP a KSČ, ale i příslušníků některých československých politických stran. K zamezení zpáteční cesty do pohraničí totiž stačilo jen potvrzení sekretariátu příslušné politické strany (DSAP, KSČ, DDFP). Hůře na tom byli antifašisté umístění na venkově, kde se mohli snáze dostat do zpětného transportu. I proto při útěku směřovaly jejich první kroky do pražských stranických centrál. Republika nakonec přijala (dočasně před další emigrací) přes 10 000 německých antifašistů a 18 000 židů. Tím se nijak nezlehčuje přístup státní správy spočívající v masovém vracení uprchlíků, který byl československou iniciativou, třebaže byl zdůvodňován hospodářskými možnostmi státu.

Z pohledu německých antifašistů sledovala československá vláda skrze repatriaci především likvidaci možnosti vzniku nových center antifašistické propagandy v republice, což se nedá z pramenů nijak doložit. Naproti tomu je zdokumentováno, jak armádní složky a někteří z úředníků během porad XI. delimitační subkomise žádali, aby se návrat utečenců prováděl důsledně a úplně především u německých uprchlíků, aby znovu nenastala situace, která vedla ke konci první republiky. Přestože mnozí politici DSAP viděli v nařízeních o vracení uprchlíků explicitně výnosy zaměřené proti německým antifašistům, je to formulace nepřesná, když si uvědomíme, že původní návrat byl všeobecný, ale také že se od počátku počítalo s výjimkami právě pro německé sociální demokraty, které se realizovaly. Navíc představitelé DSAP i KSČ vyzývali vlastní straníky k návratu do pohraničí, jednak kvůli plebiscitu a v případě KSČ i kvůli rozvoji ilegální stranické práce. Realita vypadala tak, že ti němečtí uprchlíci, kteří nedisponovali příslušným „osvědčením o ohrožení“, byli posláni zpět. V individuálních případech mohl sehrát roli lidský soucit a vrácení nebylo realizováno.

Repatriace uprchlíků nečeskoslovenské národnosti do odstoupeného území ustala v druhé polovině října 1938 i díky tomu, že říšskoněmecké orgány je odmítaly přijímat. Důležitou roli sehrával rovněž mezinárodní tlak související s československou snahou o britskou finanční pomoc, který ovlivňovaly informace z britského tisku, jenž se při zdrojích zpráv orientoval především na německé sociální demokraty a málo prostoru poskytoval prohlášení oficiálních československých míst, čímž do jisté míry trpěla objektivita informací. Přesto bylo vráceno do pohraničí přes 7000 osob, z nichž většinu tvořili němečtí uprchlíci. Němečtí, židovští, ale i čeští utečenci, kteří zůstali ve vnitrozemí, se museli „podrobit“ vyšetření důvodů, které je vedly k opuštění domovů, a to na základě nařízení „proti nepříznivým účinkům imigrace uvnitř demarkační čáry“ z 21. října 1938. Pokud byly příčiny shledány jako nedostatečné, mohli být vyhoštěni do Říše. Z dostupných údajů není zřejmé, kolik lidí bylo kvůli tomuto opatření vypovězeno.

„Orgány hraniční služby“, poté co obsadily demarkační čáru, propouštěly pouze osoby československé národnosti. Po několika týdnech došlo k modifikaci a uvolnění zábran i pro uprchlíky jiné národnosti, kteří však měli na území republiky domovské právo. Další úpravy přineslo uzavření dohody o občanství a opci v listopadu 1938. Přístup československých úřadů k propouštění utečenců jiné než české národnosti nabýval dalších trhlin také po vyjednání jejich emigrace z pomnichovské republiky.

Do vzniku Ústavu pro péči o uprchlíky byla kompetence v „uprchlické“ otázce rozdělena mezi jednotlivé resorty, jejichž součinnost byla zajištěna v subkomisi XI. pro otázky vyplývající z vymezení nových hranic, jejíž vedení působilo u ministerstva vnitra. Mezi zásadní problémy, které se řešily, patřily: 1) registrace – sčítání uprchlíků a zamezení spontánního pohybu a jeho převedení pod kontrolu úřadů, 2) sociální a zdravotní pomoc, 3) zařazení do práce a 4) emigrace.

Úřady se zabývaly problematikou intenzivně od září 1938. Tehdy byly okresní úřady pověřeny, aby ve spolupráci s dobrovolnými organizacemi zajistily prvotní péči o uprchlíky. Brzy byly k tomuto účelu uvolněny státní prostředky. Syrového vláda vytvořila podmínky pro vznik Výboru pro pomoc uprchlíkům, který zajišťoval v první fázi sbírkovou činnost a v němž se sdružovaly veškeré dobrovolné dary, a zřídila také Ústav pro péči o uprchlíky, který se stal jakýmsi centrálním koordinačním centrem v zajištění pomoci. Během údobí Beranovy vlády se ústav fakticky rozběhl. Beranův kabinet vydal celou řadu opatření pro zajištění zaměstnání pro české uprchlíky.

Vytvořením ústavu došlo ke sjednocení veškeré péče o utečence. Jeho široké kompetence dávaly předpoklad pro rychlé řešení nahromaděných problémů. Zřízení instituce znamenalo předěl v dosavadní uprchlické politice státu, neboť za první republiky byla podpora uprchlíků záležitostí soukromých výborů a nepočítalo se s jejich dlouhodobou integrací ve společnosti. Nyní se všestranné pomoci ujal stát a skrze ústav usiloval o co nejrychlejší začlenění utečenců československé národnosti do hospodářského života republiky. Neslovanské uprchlíky měla čekat emigrace, kterou pomáhal zajišťovat. Zásahy státu souvisí s tím, že převážnou část migrantů na území českých zemí tvořili příslušníci české menšiny z pohraničních území. České úřady, jakož celá česká společnost, považovaly za nutné se o ně postarat a vyjít jim maximálně vstříc. Na druhou stranu emigranti z Německa a obsazeného Rakouska nespadali do sociálně-charitativní péče poskytované ústavem. Podléhali evidenci, a přestože byli označováni za uprchlíky, jejich zaopatření leželo plně na pomocných komitétech, které vznikly ve třicátých letech. Po Mnichovu se sdružily v Comité Central tchéco-slovaque pour les réfugies provenant d’Allemagne a podílely se i na zabezpečení emigrace svých svěřenců.

V období sudetské krize 1938 a druhé uprchlické vlny panovala ve sledovaném tisku situace vzácné shody. Uvedené zprávy víceméně popisovaly situaci v hlavním městě Praze. Pravděpodobně částečně i pod tlakem propagandou zmasírovaného říšského rozhlasu se široce rozepisovaly o poskytnuté pomoci utečencům, kteří byli v této době převážně německé národnosti. Všímaly si také spontánní pomoci pražského oby- vatelstva a vyvracely tím lživá obvinění německé propagandy o těžké situaci německých demokratů. K jednoznačně kladnému přijetí uprchlíků jistě přispívalo, že jejich podpora byla považována za dočasnou.

Po přijetí mnichovského diktátu se postoj k nim rozvinul a diferencoval. V řadě komentářů přestali být chápáni jednolitě a stanovisko k nim se začalo odvíjet od jejich národnosti, přestože převážná většina z nich měla československou státní příslušnost. V otázce vztahu k českým uprchlíkům panoval jednoznačný souhlas sledovaného tisku o nezbytnosti jejich přijetí a podpory. Byla považována za národní povinnost všech občanů republiky, kterou měl každý splnit, neboť hraničáři „drželi“ českou věc ve smíšeném území. Jejich zaopatření mělo být i jakýmsi splacením dluhu za vykonanou práci ve prospěch národa. V otázce přijetí antifašistických Němců a židů se stanovisko lišilo podle linie určitého listu. Tento rys se někdy vyvíjel a měnil.

Vedle nezbytné pomoci všem, kteří stáli za československou věcí, bylo možno sledovat v určité části tisku jisté negativní stereotypy k uprchlíkům jiné národnosti. Podle nich neměli mít demokratičtí Němci a židé trvalé místo uvnitř státu, protože by mohli mít národnostní požadavky a mohli by se tak stát důvodem nového vstupu Německa do vnitřních záležitostí ČSR. Přidávaly se k tomu i tvrdší argumenty o opomíjení jakýchkoliv ohledů, mělo se jednat tvrdě, tak „jako se jednalo s námi“. Další argumentace se opírala o různé domněnky. Ochuzený stát by nemusel všechny uprchlíky zvládnout uživit a přednost v tomto ohledu by měli mít Češi. Zabírali by pracovní místa českým lidem z pohraničí, a pokud by ještě otevřeli živnosti ve vnitrozemí, mohli by likvidovat i starousedlíky. Nová republika byla proponována jako stát Čechů, Slováků a Karpatorusů. Proto měli emigrovat a vůbec starosti o ně měly být přeneseny na bedra Velké Británie a Francie. Po vzniku Ústavu pro péči o uprchlíky došlo ve sledovaném tisku k určitým proměnám stylizace popisu pomocných akcí a výzev k pomoci utečencům všech národností.

Migranti používali k přesunům z pohraničí především železnici, ale také různé povozy, nákladní automobily a z některých míst utíkali pěšky. Zpočátku se zastavovali v okresech, které se staly pohraničními v důsledku úpravy hranic, a vedle toho směřovali do hlavních měst českých zemí. Náhlý neřízený příchod uprchlíků do jednotlivých okresů komplikoval místní ubytovací a stravovací možnosti. Proto zářijové instrukce přisoudily zemským úřadům vyhledání případných míst pro odesílání transportů z pohraničí. V tomto směru se provedla rychlá dotazovací akce o schopnosti okresů přijmout určité počty migrantů. Ve vybraných obcích mělo být zajištěno ubytování a stravování. Nebylo tomu ve všech případech. Stačilo jen, když přijelo více lidí, než bylo nahlášeno. Situaci ztěžovaly i náhlé nehlášené příchody. Souvisely s bezpečnostními podmínkami v pohraničí a náhlou nutností odejít z domovů.

Po uklidnění poměrů byl vytvořen zvláštní systém slev a výhod na jízdném po železnici pro cestování uprchlíků i státních zaměstnanců. Podle výnosu ministerstva vnitra z 24. října 1938, kterému předcházelo nařízení o soupisu bytového zařízení v obsazeném území, bylo možné bez cla a dávek stěhovat svršky a převážet potraviny, nápoje a spotřební věci. Vlastní stěhování nábytku přes hranice do Československa řešila listopadová dohoda s Německem. O hromadné přestěhování stejných komodit usilovala také Státní akce stěhovací, která vznikla usnesením ministerské rady z 21. prosince 1938. Přičemž byla soustředěna ve zvláštním oddělení IV/5 ministerstva dopravy, zkráceně nazývaném STAS. Měla nahradit individuální stěhování a docílit jak jeho urychlení, tak i úspor na výlohách. Původní určení pro státní zaměstnance a učitele z území obsazených Německem a Polskem se rozšířilo i na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Za zvláštních podmínek se jí mohli zúčastnit i jiné zaměstnanecké kategorie a soukromníci. Podmínky a rychlost útěku z domovů v pohraničí měly za následek, že více než polovina uprchlíků potřebovala ihned po svém příjezdu do československého vnitrozemí sociální pomoc. Těm, kteří neměli vůbec nic, bylo nutné poskytnout vše od oblečení, obuvi, stravy až po ubytování.

Ministerstvo sociální péče proto již 24. září 1938 vyzvalo okresní úřady, pokud v nich byli přítomni uprchlíci, nejen k zajištění jejich stravování a ubytování, ale i k vytvoření okresních pomocných výborů za součinnosti různých organizací (např. Sokol, ZÚPM), které měly pomáhat koordinovat činnost státní správy a organizovat různé sběrací a pomocné akce, asistovat při rozmísťování obyvatelstva u jednotlivých občanů a spolků. Přestože se ke zřízení výborů nabádalo, záleželo vždy jen na iniciativě okresu či příslušného místa, zda se ustaví. V listopadu 1938 už musely vzniknout ve všech okresech Čech a Moravy. Dokonce i tam, kde nebyli utečenci přítomni.

Prohloubení a pokus o unifikaci péče o uprchlíky přinesla jednotná směrnice, kterou zaslalo ministerstvo sociální péče všem okresním úřadům v českých zemích. Přinášela zcela konkrétní popis jednotlivých podpůrných aktivit s přesnou charakteristikou postupu úředních orgánů. Stát poskytoval finanční zajištění akcí a příslušnou instruktážní kostru. Kompetentní nařízení o rozsahu, kvalitě a podmínkách rozesílalo ministerstvo sociální péče. Po vzniku Ústavu pro péči o uprchlíky řídil formu a rozsah péče svými předpisy právě tento orgán. Žádosti k ústavu se nevyřizovaly přímo, ale zprostředkovaně přes okresní úřady, které sestavovaly vždy celkové požadavky na svůj správní obvod. Nárok na podporu měli jen ti uprchlíci, jimž se nedostávalo žádných prostředků.

Péči o utečence (v řadě případů i o státní zaměstnance) tvořila řada aspektů od ubytování až po zdravotní péči. Už v osudných zářijových dnech se vykonala ve městech a obcích Čech a Moravy opatření pro případ války a možného příchodu rodin s dětmi. Vysledovaly se především volné místnosti a prostory. V Praze bylo zřízeno několik ubytoven (táborů) pro uprchlíky, některé jako provizorní, jež byly vzápětí likvidovány. Pro sudetoněmecké antifašistické běžence vznikly speciální ubikace, které se na konci října 1938 nacházely: v Plzni, Rakovníku, Berouně, Lounech, Velvarech, Mladé Boleslavi, Nové Pace, Jílovém u Prahy. Utečenci jednotlivých národností byli pokud možno soustřeďováni pohromadě. Němečtí komunisté a sociální demokraté byli ubytováni společně i zvlášť. Židé přebývali především u svých soukmenovců, ale i kolektivně.

Vybavenost ubytoven narážela na různé nedokonalosti – nedostačovaly přikrývky, vyvstávaly problémy s vytápěním, což bylo zapříčiněno tím, že řada prostorů původně nesloužila k bydlení. Jednalo se o různé zámky, sila, hostince, školy, vagony ČSD či dokonce terezínskou Malou pevnost. S ohledem na nedostatek místností byli muži, ženy a děti ubytováni pohromadě. Některé děti musely být kvůli špatnému zdravotnímu stavu umístěny v různých ozdravovnách. Postupem času docházelo k přesunům zbylých uprchlíků do zařízení, jež potom získala trvalý charakter. Došlo u nich ke stavebně-technickým úpravám, které zlepšily kvalitu ubytování.

Důležitá byla listopadová dohoda mezi výborem Fondu londýnského starosty a Výborem pro pomoc uprchlíkům o rozdělení aktivit. Komitét londýnského starosty měl zajišťovat přímou péči v hromadných ubytovnách (byli zde soustředěni ve velké míře (ne výhradně) němečtí uprchlíci), zatímco Výbor pro pomoc uprchlíkům se měl soustředit na individuální pomoc (českoslovenští uprchlíci rozptýlení po domech). Pomocné akce fondu londýnského starosty v dalších aspektech sociální pomoci nebyly nijak úzce národnostně zaměřeny (ošacení, zdravotní péče, příspěvky na ozdravení českých dětí).

Mnozí vnitrozemští obyvatelé poskytli přístřeší příchozím migrantům. Už podle říjnové zprávy o revizi táborů byla většina uprchlíků ubytována soukromě v rodinách a u příbuzných. Celá řada prostorů, které obývali, původně nesloužila jako byty. Z hygienického hlediska se často jednalo o závadné místnosti. Byly to různé kůlny, prádelny, sklepy, půdy apod. Ve vlhkých světnicích se tísnilo i několik rodin. Přestože se péče postupně zlepšovala, ještě v květnu 1939 žili uprchlíci v rozptylu namnoze ve špatných ubytovacích poměrech. Protože se většina z nich nemohla vrátit do svých domovů, bylo nutné začít řešit otázku stálého bydlení. Na začátku roku nového se začaly rozvíjet projekty výstavby nových obytných komplexů.

Ze státních prostředků bylo v listopadu 1938 podporováno 23 680 uprchlíků (v zemi České 17 063 osob, v zemi Moravskoslezské 6637 lidí). Většina okresů hlásila urychleně stoupající tendenci počtu podporovaných. Z celkového počtu utečenců pomoc využívalo 72 % Čechů, 16 % Němců a 0,3 % židů. Podle souhrnných údajů Šímy se o subvenci z veřejných financí ucházelo 110 874 Čechů, 3308 Němců a pouze 269 židů.

O většinu židovských uprchlíků pečovaly židovské náboženské obce a Sociální ústav židovských náboženských obcí. Samozřejmě pokud nežili z vlastních prostředků. Vyšší počet osob podporovaných z veřejných prostředků byl zaznamenán mezi německými antifašisty. O ostatní se staraly tyto instituce: komunistická Solidarita, Pomocný komitét DSAP, Akční výbor sudetoněmecké uprchlické pomoci (Der Aktionausschuβ der Sudetendeutschen Flüchtlingshilfe) soustředěný u Německého domu v Praze. Ke konci roku pokračovala tendence v nárůstu počtu uprchlíků, kteří potřebovali státem dotovanou péči.

Utečenci se do určité doby živili ze svých zásob a z toho, co jim přinášeli lidé a humanitární organizace. Tento stav nemohl být trvalý, a proto se otázka musela vyřešit organizovaně. Stravování se začalo poskytovat hromadně z úsporných důvodů. Jenom tam, kde nešlo zorganizovat hospodárně, mohly být vypláceny příspěvky v hotových penězích. S prohlubováním péče se projevilo centrální úsilí o evidenci a kontrolu státních podpor, a tak oběžník ze 7. listopadu 1938 nařídil, aby každý uprchlík obdržel podpůrný list, do nějž se mu zapisovaly všechny příspěvky, které dostal od všech komitétů či jiných humanitárních institucí. K dalšímu pokusu o eliminaci případného zneužívání došlo v lednu 1939, kdy byl vydán výnos Ústavu pro péči o uprchlíky, podle něhož bylo možné udělovat příspěvky zásadně v naturálním stravování.

Větší koncentrace uprchlíků s sebou přinesla i výskyt nakažlivých nemocí: spály, záškrtu, černého kašle i zápalu plic. Všechny tyto případy vyvolávaly oprávněnou obavu ze šíření nakažlivých chorob, potažmo vzniku epidemií. Zdravotní stav dospělých osob v hromadných ubytovnách byl relativně dobrý. Všichni trpěli nachlazením a měli kašel. Provedená zdravotní prohlídka dětí dospěla k závěru, že jejich stav je neuspokojivý. Nebezpečí přenosu a rozšíření infekčních nemocí vedlo k vytvoření mobilní epidemiologické jednotky, vybudování vstupních lékařských stanic a zavedení pravidelného lékařského dozoru v ubikacích. Mobilní kolona během svojí existence prováděla nejen očkování, ale i inspekční činnost po táborech. Důležitou roli v podpoře uprchlíků hrály dary a sbírky vnitrozemského obyvatelstva. Na řadě z akcí participovaly známé osobnosti.

Otázka zaměstnanosti příchozího obyvatelstva provázela „uprchlickou otázku“ stabilně až do postupné likvidace zaopatřovací akce. Přísun pracovních sil z pohraničí zkomplikoval nezaměstnanost nejen v profesích dělnických, ale i obchodnických, živnostenských či inteligence. Včasné zapojování uprchlíků do pracovního procesu elimino- valo veřejné výdaje na pomocné programy. Z těch, co přišli do 6. prosince 1938, jich hledalo zaměstnání 29 728 osob. Do 1. května 1939 v důsledku dalšího imigračního přílivu jejich počet vystoupal až na 38 649 osob. Na nich existenčně záviselo na 80 000 rodinných příslušníků. O získání práce usilovalo také na 2000 Němců a 1800 lidí jiných národností, kteří se tak chtěli usadit na území zbytkového státu. Jejich úsilí naráželo na tendence vládnoucí v tehdejší společnosti a konkrétní úřední normativní projevy, které mu nepřály. Většinou museli svoje rozhodnutí pozměnit a zaobírat se myšlenkou na vystěhování. Vedle nich hledalo ve vnitrozemí zcela novou existenci na 30 000 českých rodin. Z nich byl největší počet členů zaměstnán v zemědělství, sklářství, hornictví, oděvnictví, obchodě, vyšších službách a u nekvalifikovaných sil.

Poměrně rychle proběhlo sociální a ekonomické začlenění dělníků. Svízelná byla situace drobných řemeslníků a živnostníků. Důležitý vliv měly překážky v podobě vládních nařízení, které svazovaly volné zaklá- dání živností. Ústav se jim snažil pomoci prostřednictvím informační služby (zjišťoval místa, kde by bylo možno živnost nebo obchod otevřít a kde k tomu byly vhodné podmínky (provozovny, byty či energie), nebo systémem výhodných půjček. Ve skutečnosti však mnozí z živnostníků a obchodníků museli vzít za vděk podřadnější námezdní prací nebo se museli namáhavě přeškolovat.

Nejvíce nezaměstnaných z dříve samostatně výdělečně činných bylo právě v zemědělství (statkáři, velcí sedláci), dále v obchodě a svobodných povoláních (především u židů). Mezi námezdními silami bylo dlouhodobě nezaměstnáno mnoho administrativních pracovníků, příslušníků obchodních a svobodných povolání a inteligence. Ostatní kategorie se zaměstnávaly hromadně, kdežto případy těchto těžko umístitelných se musely řešit individuálně. Jejich pracovní zařazení se definitivně vyřešilo za války.

S jarními měsíci roku 1939 se usilovalo o postupnou likvidaci podpůrné akce. Jednak různými způsoby zaměstnávání doposud nezaměstnaných uprchlíků a aplikací vládního nařízení č. 301 z 25. listopadu 1938, kterým se prováděla opční smlouva s Německem. Jmenovaný předpis určoval u osob, které se staly či zůstávaly československými občany domovské právo v případech, pokud ho neměly na tehdejším území republiky podle stanoveného pořadí. Díky tomu mohlo být zaopatření řady utečenců přenášeno z tzv. uprchlické podpory na obce, které se o ně začaly starat v rámci chudinské péče.

V podpůrné akci Ústavu pro péči o uprchlíky, taktéž v soukromém a hromadném ubytování, měli zůstat pouze ti, kterým doposud nebyla určena domovská obec, tj. osoby přestárlé, práce neschopné a opuštěné děti, dále lidé, kteří neodmítli práci a doposud nebyli přesunuti do okresu, kde byla k dispozici. Postupně se provedla opatření k soustředění všech německých uprchlíků z ubikací na Moravě do tábora ve Svatobořicích a pro židy v Ivančicích u Brna za účelem usnadnění a urychlení vystěhování. V Čechách nebylo tak prostorných ubytoven, kde by se utečenci dali koncentrovat, a proto se volilo náhradní řešení v podobě zámku Světlá nad Sázavou a dvou dosavadních ubytoven v Berouně.

I při všeobecné likvidaci táborů, jak byla nařízena výnosem Ústavu z 5. května 1939, se počítalo se zachováním určitého počtu, neboť pro všechny uprchlíky nebylo prozatím možné zaopatřit jiné bydlení. V Čechách a na Moravě se proto měly zachovat ubikace: Buštěhrad, Poplzí u Roudnice, Černovice u Tábora (pro těhotné matky s kojenci), Svatobořice a Ivančice. Nejvyšší rada Svazu židovských obcí náboženských v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jako uznaný reprezentant židovské náboženské společnosti (podle § 9 zákona č. 9 z 21. 1. 1937) vzala na sebe přímou podporu židovských uprchlíků ze zabraného území již v druhé polovině září. Konkrétním prováděním péče pověřila Sociální ústav židovských náboženských obcí Velké Prahy, který v této činnosti spolupracoval s jednotlivými židovskými náboženskými obcemi. Dá se předpokládat, že v prvních dnech využívali židovští uprchlíci v Praze i pomoc veřejnou, prostřednictvím dobrovolných organizací a později byli plně zaopatřováni zmíněným ústavem. Na venkově se situace vyvíjela patrně podobně a velmi brzy byli převzati do péče židovských náboženských obcí, které vzájemně spolupracovaly. Náklady na podporu rostly, v důsledku toho musela být v některých místech zvýšena náboženská daň pro následující rok. Mezi židovskými souvěrci probíhaly sbírky pro zlepšení situace utečenců s kladnými výsledky. Zmíněné organizace zajišťovaly všestrannou sociální pomoc: stravování, ubytování, příspěvky na jízdné, přeškolovací kurzy a pomáhaly s vystěhováním z republiky. Přičemž požadovali částečnou refundaci použitých prostředků z veřejných financí.

Němečtí uprchlíci žili buď z vlastních prostředků, nebo byli závislí na sociálním zaopatření, které probíhalo podle stranického klíče – tedy sociálnědemokratického či komunistického, ale také nadstranického. DSAP zřídila Komitét pro německé sociálnědemokratické uprchlíky zkracovaný jako komitét Jaksch–Taub. V jeho sídle se měli členové strany hlásit a byli odtud nasměrováni či odesláni do příslušné hromadné ubytovny, kde se jim poskytla také strava. Péči o ubikace a s tím souvise- jící zajištění hradil fond londýnského starosty. Stranický rozpočet byl totiž takřka vyčerpán. Přesto funkcionáři DSAP vypomáhali vlastním uprchlíkům různými přilepšeními. Interesovali cizinu na jejich osudu, vodili zahraniční návštěvy do těchto táborů, přičemž usilovali o získání prostředků k dalšímu vydržování. V první fázi se počítalo, že část členů bude moci zůstat v republice, postupně se však ukazovalo, že to nebude možné a hlavní záběr činnosti komitétu se soustředil na vyjednání vystěhovaleckých akcí. I zde nastaly potíže, neboť emigrační možnosti byly omezené, a proto i vedení strany vyzývalo k návratu do původních domovů starší příslušníky strany, kteří se tam neměli obávat ohrožení vlastních životů. Komunistickým uprchlíkům pomáhala Solidarita – Sdružení na obranu práv a pro sociální pomoc, která spolupracovala se Šaldovým komitétem (Pomocným výborem pro německé uprchlíky) a v roce 1934 vzniklým Sdružením k podpoře německých emigrantů, jehož členové i představenstvo byli výhradně komunističtí straníci či alespoň sympatizanti komunistického hnutí. Šaldův komitét převzal postupně agendu obou organizací.

V Německém domě (Deutsches Haus) v ulici Na Příkopech v Praze, kde byli utečenci stravováni a později ubytováni, působil Akční výbor sudetoněmecké uprchlické pomoci (Der Aktionausschuβ der Sudetendeutschen Flüchtlingshilfe). Fungující na nadstranickém klíči bývalých německých aktivistických stran.

Podpory se považovaly za přechodné a výpomocné řešení problému. Hlavně proto mělo dojít k založení nové existence v řádném pracovním poměru nebo podnikání, což bylo možné uskutečnit v rámci možností uvnitř státu, ale také vystěhovalectvím do cizích států. Ministerstvo vnitra dalo již 10. října 1938 popud ministerstvům sociální péče a zahraničních věcí, aby podnikly potřebné kroky v zajištění emigrace. Při přistěhování do cizích států byli zvýhodněni specialisté (především techničtí odborníci a zemědělci). Komplikace měli především židé a komunisté. Mnohé státy uzavíraly svoje hranice proti přílivu uprchlíků obecně a nejen z ČSR ale i ostatních zemí a propouštěli pouze finančně zajištěné osoby, což přinášelo problémy nemajetným uprchlíkům. S tím souviselo nezbytné zajištění dostatečného množství valut, což zase komplikovalo vázané devizové hospodářství, které zamezovalo jejich náhlý odliv do ciziny. Ten se mohl dít jen za souhlasu Národní banky. „Zájmová sdružení“ uprchlíků jednotlivých kategorií sama usilovala, aby prostřednictvím svých zahraničních styků umožnila vystěhování svých příslušníků do jednotlivých cizích států. Tato jednání začala dříve, než se mohla organizovat oficiální akce, která byla soustředěna v Ústavu pro péči o uprchlíky. Některé aktivity v této oblasti probíhaly ve vzájemné spolupráci.

Zahraniční rozhovory o vystěhovaleckých otázkách vedli jak zástupci židovských organizací, tak členové německé sociální demokracie (DSAP). Její funkcionáři k tomuto účelu disponovali poloúřední plnou mocí. Státní orgány jim zpočátku přenechaly plné pole působnosti, neboť samy se soustředily na jednání o britské finanční pomoci, která měla sloužit i k financování uprchlické podpory. Zástupci židovských a německých uprchlíků se snažili zajistit možnosti vystěhovalectví, tedy země a místa, kam by se „jejich svěřenci“ dali umístit. Stát sice jednal o finanční pomoci republice, ale hromadné vystěhovalectví ze svých pro- středků financovat nechtěl. Důvody je třeba hledat v nezbytnosti prostředků pro rekonstrukci narušeného hospodářství. Na druhou stranu proplácení vystěhovalectví jednotlivců se úřady nebránily. Finanční za)jištění kolektivní emigrace tak nakonec umožnil britský dar, který byl k tomuto účelu také využit. Úřední místa si byla vědoma skutečnosti, že pokud chtějí urychlit vystěhovalectví co největšího množství demo- kratických Němců a židů, musí vyvinout aktivitu k zajištění příslušných emigračních destinací, neboť akci „zájmových sdružení“ považovaly za nedostatečně důraznou a navíc bez podpory oficiálních institucí Česko-slovenské republiky. I proto rozvinuly v tomto směru větší aktivitu, jak jednáním v Kanadě, tak ve Velké Británii. Zajišťování emigračních možností pro jednotlivce probíhalo kontinuálně. První pozici v důležitosti měli němečtí a rakouští emigranti s ohledem na tlak Německa na „vyřízení“ tohoto problému. Následovali je němečtí antifašisté a židé z po- hraničí. Emigrace Čechů a Slováků nebyla cíleně podporována. Ústav pro péči o uprchlíky ve spolupráci s ministerstvem zahraničních věcí se podílely na sjednávání a provádění akcí, které nepředstavovaly pouze samostatnou činnost německé sociální demokracie (dle pamětí některých funkcionářů DSAP) či židovských institucí, přestože tyto organizace provedly velký kus práce především na jejím počátku na podzim.

Vyčíslení celkového počtu emigrace z druhé republiky je obtížné.

BCRC zajistilo víza pro 2900 uprchlíků z pohraničí a německých emigrantů, z nichž dojelo do Británie k 1. květnu 1939 2146 osob. Mimo pomocné organizace dorazilo do 15. března 1939 400 lidí. Protože v údobí od 15. března 1939 do konce dubna 1939 přicestovalo do Anglie dalších 700 utečenců, vychází celkový počet imigrantů z ČSR během druhé republiky na 1846 osob, z nichž cca. 700 patřilo k uprchlíkům z Německa. Československých emigrantů – tedy Čechů, Slováků, Němců a židů by mělo být kolem 1100 osob.

Do Palestiny se mělo vystěhovat 1300–1400 židů. Do ostatních zemí – Kanady, Švédska, Norska, Finska, Belgie, Holandska a Francie – emigrovalo na 2500 lidí. Největší podíl na emigraci z republiky měly 3000 německých demokratů. Celková bilance oficiálně organizované emigrace československých státních příslušníků z republiky by měla činit 4900–5000 osob. U některých z autorů se uvádí na 5500 československých emigrantů, což mělo zahrnovat cca 2000 „starých“ emigrantů, z nichž bylo 600 politických uprchlíků.

Přes probíhající emigraci se nepodařilo z republiky vystěhovat všechny uprchlíky, jimž hrozilo nebezpečí. V době vzniku protektorátu se na jeho území nacházelo celkem 32 600 ohrožených běženců (zhruba 600 emigrantů z Německa a Rakouska, 5000 židovských uprchlíků z Německa a Rakouska, 12 500 sudetoněmeckých antifašistů, 14 500 židů z pohraničí). Avšak obsazením zbytku českých zemí se rozrostl počet potenciálních vystěhovalců. Zatímco do konce druhé republiky emigrovali převážně němečtí antifašisté a židé různého sociálního a profesního statusu, po 15. březnu 1939 k nim přibyli masivně Češi, a to jak politici, vojáci, novináři, tak i představitelé kulturního a vědeckého života.

Ze sociálně psychologického hlediska by celková pomoc nemohla být účinná bez solidarity a účasti širokého obyvatelstva, které přispívalo do sbírek či v prvních chvílích poskytlo přístřeší a stravu příchozím migrantům. Velkou aktivitu vyvíjely i různé dobročinné spolky a organizace. Přes uvedená kladná přijetí se našli i starousedlí obyvatelé, kteří příchod uprchlíků nesli nelibě. Někde oceňovali prožitá utrpení, jinde se objevovaly protižidovské nálady.

Problémy představovalo i otvírání nových živností, neboť staří řemeslníci a obchodníci se obávali možné konkurence a ohrožení vlastního podnikání. Nedostatek volných prostorů k bydlení vedl v mnoha případech k nepřiměřenému zdražování nájemného. Starousedlíci nejčastěji kritizovali uprchlíky za zneužívání či zapření poskytnuté pomoci, či odmítání nabídnuté práce. Velkou roli hrála závist kvůli lepšímu zaopatření a skutečnost, že řada „lidí bez domova“ nepracovala. Zhoršení jejich hospodářské situace způsobila ztráta zanechaného majetku, změny v za- městnáních, bytové problémy (zmenšení obývaných prostor), ale i spole-čenská izolace daná zpřetrháním dosavadních kontaktů.

V krátkém údobí druhé republiky se nemohly vyřešit všechny starosti spjaté s uprchlickou otázkou. Ani to nebylo možné. Vzniklé problémy vyžadovaly soustředěnou pozornost v delším časovém úseku. Podstatný příspěvek k jejich vyřešení znamenala možnost návratu především českých utečenců domů do pohraničí po osvobození republiky.